Opět uspěchané ráno – vstanu na poslední chvíli, což je jasný pozdní příchod (tzv. „pépé“), lítám po bytě jako blázen, snídám v běhu, už už abych byla z domu. Najednou se rukávem zaháknu o kliku u dveří, div sebou nemrsknu na zem. „Prásk, prásk,“ uslyším přetrhávání nitek. Trochu zakleju a z kliky se vyvléknu. Na chvíli se na ni zadívám – povšimnu si tvaru, prohnutí pro lepší úchyt a vzápětí si uvědomím, jak je klika důležitá.
Co bychom si bez kliky počali? Představte si, že si domů pozvete návštěvu. Jak byste jí chtěli otevřít? Nechali byste ji snad lízt oknem nebo hůř – copak byste vedli rozhovor přes dveře? Myslím si, že i takové otevírání dveří do Evropy by neproběhlo, bez toho aniž by nějaký vládní úředník nevzal za kliku. Stejně tak i lidé na jednáních za zavřenými dveřmi potřebují kliku, pokud se chtějí dostat ven. Nebo si představte tu hrůzu být navždy zavřený na záchodě!
Pravda, sice by Vám už nikdo nezabouchnul dveře před nosem, ale na druhou stranu byste nemohli jít na Den otevřených dveří. Kdo by Vám je otevřel? Stejné je to i se zadními vrátky, kterými díky klice mohl Karel Gott pustit svůj žal.
Klika je nedoceněné a opomíjená věc, jež si zaslouží náš obdiv. Bez kliky by byl život mnohem složitější a hlavně bychom o mnohé přišli! Můžeme říct, že máme kliku, že máme kliku.
