VŠECHNY MOŽNÉ PLÁNY

O plánech současných, budoucích, vysněných i těch nepříjemných

Musím říct, že když se nad sebou občas zamýšlím, nedělám nic moc výjimečného. Neumím nic tak, abych v tom byla výjimečná nebo prostě jedna z těch nejlepších. Docela mě to štve! Jsem zainteresovaná ve spoustě věcech, ale dělám ji pokaždé jen tak napůl. Mám potenciál, ale nerozvíjím ho. Proto jsem se rozhodla následovně: Zaměřím se pořádně na to Japonsko a budu se setsakramentsky připravovat na tu japanologii, na kterou bych chtěla! Musím se do toho pustit, i když to bude učení navíc.

O plánech vysněných: Chtěla bych si najít přes rok brigádu na víkendy a o letních prázdninách se pak vypařit na brigádu do zahraničí. Chci si v dubnu udělat řidičák a za během roku vydělané peníze si koupit skútr. Musím si udržet tuhle motivaci. Jedině ta mě dokope k nějakému výsledku.

O plánech nepříjemných: Tak krom už zmíněné přípravy na japanologii se musím chystat ještě na FCE, na které zatím pěkně kašlu. A musím šetřit a makat. Děsivá představa! A k tomu zas začíná škola. Umírám tu ...

O plánech současných a budoucích: Plány současné jsou takové, že mám a budu mít hlavu v oblacích. Strašně moc obdivuju lidi, co už v mým věku něco dokázali! Já chci taky. Chci jednou malý loftový byt, hamaku, Vespu, pořádnýho chlapa, .....

KK

O LYŽÍCH A PIVECH

Pokaždý, když v hospodě stojí řeč, dějou se dvě věci. Objedná se další pivo a já začnu vyprávět už otřepanou historku z loňský zimy. (To první má samozřejmě větší úspěch.)

Po sedmi letech jsem přemluvil Josefa, aby se mnou jel do Krkonoš lyžovat. Lépe řečeno – po sedmi letech jsem našel místo, který odpovídá podmínce tohoto všude známýho štamgasta. Co sto metrů, to hospoda. Vyrazili jsme po obědě a dorazili ještě před setměním. To neplatilo pro Josefa, který má temno před očima pořád. Hned jak jsme přijeli, vybalil(o) jsem a šlo se spát.

Vstávalo se v 8. Já se budil budíkem, Pepa pivem a rčením: „Ranní ptáče bez lahváče nikam nedoskáče.“ Co na to říct, každý je nějaký. Josef je už po ránu opilý. Dopoledne jsme tedy pro bezpečnost lyžařů zůstali na pokoji a až po abstinenčním obědu, při kterém kamarád projevoval zvláštní tiky, vyrazili běžkovat. Jak už jsem zmiňoval, co sto metrů, to hospoda. Navštívili jsme každou.

Vše bylo zatím v pořádku. Já jsem trhnul rekord v nelyžování, zatímco Pepa v počtu vypitých piv (litrů) na hodinu. 10 litrů! To je objem kravského žaludku! Všichni mu tleskali. Mně netleskal nikdo, a to jsem všechno to pivo platil. ZHRUBA po 6 hospodách jsem pijana přesvědčil, že pojedem chvíli bez zastávek. B(r)učel, ale přistoupil na to. Jeli jsme okolo půl hodiny. Sice šnečím tempem ale i přesto jsem byl na Pepu hrdý. Pepa zjevně taky, ale ani ne tak kvůli jeho sportovnímu výkonu jako spíš proto, že ani po půl hodině po té pivní náloži se mu ještě nechtělo na záchod.

Pak ovšem nastal bod zlomu. Kopec dolů. Musím přiznat, že i já jsem zahekal. Zdál se prudký, i když v mých silách by ještě byl. Bál jsem se o Josefa. Od dobytka zdědil pouze kraví žaludek, takže koňská síla mu byla cizí. I tak jsem to risknul a kamaráda pomalu vlekl po sjezdovce dolů. Ze začátku se dařilo. Po té se však Pepův pivní břich vzedmul, on ztratil rovnováhu a po břiše se řítil na mě. Vypadal jako rolba. Nestačil jsem jí uhnout. A tak se mi, stejně jako se to pořád stává Josefovi, setmělo ještě před západem slunce.

Probral jsem se jak jinak než v hospodě. První, co mě zajímalo, byly lyže. Byly na půl. Další bylo na řadě mé zdraví. Podle Pepy mi prý chyběly tekutiny. Pozval mě tedy na dvojitý rum. Pak si pamatuju jen prázdnou peněženku.

A tak nějak skončilo mé loňské běžkování s Josefem. Přesněji skončilo na horské službě, která nás ještě ten den odvezla do penzionu a upevnila mě v názoru, že Josef jako lidská rolba by byl účinnější než ta klasická.

THE BUBBLE DAY

Ve 4 u koně, s sebou bublifuk. Myslím, že víc vědět nepotřebujete. O co se jedná? O Bublinový den!

Kdo byl dneska na Václaváku mohl vše vidět na vlastní oči. Kdo ne, může se aspoň podívat na fotku.

Abych Vám to ale nějak popsala: Nacházíme se v Praze, na Václavském náměstí. Nad Vámi se tyčí socha sv. Václava a před sebou vidíte rozpínající se náměstí ... a taky bandu asi 20 lidí s bublifuky. Centrum Prahy pohltily bubliny! Jsou všude! Ve vlasech turistů, v očích (někdy se mýdlovina dostala i do pusy), po celém náměstí, mezi lidmi.

A jestli se ještě někdy bude konat něco podobného? Proč ne! Ale asi až během školního roku, kdy se nás sejde JEŠTĚ VÍC! Připravujte si bublifuky. KK