Už jen zabalit ručník a bude to vše. Zaklapnu kufr. Oknem pohlédnu na jezero. Bylo mi tu s Tebou krásně.
„Můžem nakládat věci,“ ozve se zvenčí. Bude se odjíždět. Jak těžké je někdy loučení. Náhle mě popadne úzkost. Nepřirozeně sebou trhnu a mířím ke dveřím. Vyběhnu z chatky.
„Kam jdeš?“
„Dejte mi chvilku.“
„Máš na to 15 minut,“ křikne na mě chápavě kamarád. Aspoň někdo mi tu rozumí.
Rozběhnu se k lesu. Po kořenech mohutných smrků se vyšplhám na kopec, který obklopuje jezero ze severní strany. Z jeho vrcholu už vidím ty dřevěné chatky. Běžím, jak nejrychleji to jen jde. Cestou z kopce mě škrtne pár smrkových větví. Píchá to, ale v porovnání s mou úzkostí je to nic.
„Jé, ahoj. Co tu ještě děláš?“ Diví se nějaké děvče. Neohlédla jsem se na něj a běžela dál.
„Běž, Forreste!“ Připomene někdo známou hlášku z filmu.
‚Chatka č. 12, 13, 14,‘ počítám si pro sebe, ‚15, 16, 18. Kde je 17?‘ Rozhlédnu se kolem. Bezradně si sednu do trávy. Hlava to nechápe. 17 nikde! Jak to?
Vzdám to. Vracím se zpátky. Auto už je naložené a všichni okolo něj postávají.
„Našla jsi, cos hledala?“ Ptá se kamarád. Sklesle zavrtím hlavou.
„Tak pojďte. Vyrazíme!“ Řekne netrpělivě kamarádka.
„Jo, radši jo,“ přitakám.
Jen tak tak se všichni vejdeme do toho maličkého auta. Na klínech ještě zbytky alkoholu, který se nestačil za týden vypít. Nikdo nečekal, že by mohl zbýt. Řidič pootočí klíčem a auto se rozeřve. Řve tak hlasitě jako já v duchu. Trhá to uši. Nechci odjet! Nechci, aby léto skončilo!
Auto se rozjede. Léto končí …
Všichni včetně řidiče klimbáme. Vzájemně se zaleháváme a opíráme. Týden to byl dlouhý, ale nezapomenutelný. Lidé byli často náladoví, ale i srdeční. Počasí bylo nepřející, ale nám to nevadilo. Voda v jezeře byla studená, ale osvěžující. A Tomáš byl … Oči se mi zavřely.
Probudí mě silné světlo lampy. Jsme ve městě. Sleduju nápisy na budovách. Míjíme červeně přeškrtnutou černobílou ceduli: „Plzeň“. Ještě pojedeme dlouho. Oči se mi opět zavírají.
Najednou mě někdo zezadu pevně chytí za rameno. Nemůžu se na toho člověka otočit, a tak strnule koukám před sebe. Ani jeden z nás nemluví, jen si tak tiše stojíme a zíráme nikam. Nedokážu přijít na to, kde jsem. Nic nevnímám kromě toho stisku, který začíná být čím dál tím víc silnější a pevnější. Z jeho síly se mi začínají podlamovat kolena. Nakonec se sesunu na zem a samou bolestí zakřičím: „Kde je 17?“
Probudím se stejně jako kamarád, jenž sedí vedle mě.
„Proč sebou tak trháš?“
Těžce oddechuju. „Jen sen. Promiň.“
„Nějakej nemravnej?“
„Kéž by.“
„No tak! Spěte!“ Okřikne nás kamarádka.
„Jo, jo,“ lhostejně prohodí kamarád, načež se ke mně nakloní a tiše zašeptá, „zkus znovu usnout. Třeba se ti tentokrát bude zdát něco … hezčího.“ S úšklebkem na tváři se pak otočí na druhý bok. Taky se trochu zašklebím a s tímto výrazem pohlédnu z okýnka na krajinu, kterou projíždíme. Všude okolo nás je tma. O něco světlejší nebe občas vykreslí špičky jehličnanů či střechu nějakého domku. Jinak vidím jen samou čerň. Na okamžik mi připadal svět monotónní. Zvláštní pocit.
Zničehonic začne auto řvát hlasitěji než normálně. Všichni se vzbudí. Aha, to jen řidič troubí.
„Vstávat, mládeži! Právě vjíždíme do Prahy!“ Každý spáč se snaží skromně protáhnout. Všechny nás bolí záda, nohy i krk.
„Umíte tu někdo masírovat?“ Ptá se rozespale kamarádka a přitom opatrně kroutí hlavou.
„Taky bych potřeboval,“ chytá se za krkem kamarád.
„To jste fakt všichni usnuli?“ Diví se řidič. Celá posádka kývne na souhlas. „Fakt nechápu, jak někdo v tomhle narvaným autě může usnout. Ještě ke všemu máte na klíně flašky!“
„Tohle je ještě komfort! Já jsem zvyklej i na horší,“ chlubí se spolusedící, když tu začne vyprávět nějakou nepublikovatelnou historku z oslavy narozenin. S kamarádkou automaticky odvrátíme pohled. Avšak na konci té historky se přeci jen zasmějeme.
„Jsme tu,“ zvolá řidič. Konečně! Postupně všichni vystupujeme a odebíráme tašky. Pak nastává malá tahanice o zbylý alkohol, který nakonec získá řidič. Nikdo neprotestuje, na to jsme dost unavení. Od té doby, co jsme vystoupili z auta, pravidelně kontroluji čas. Teď je právě něco málo po desáté.
„Nemáte někdo mou kabelku?“ Ptá se kamarádka hledajíc své příruční zavazadlo. Nepřítomně pokrčíme rameny a přihlížíme, jak se přehrabává v kufru auta. „Mám ji!“
„Máte teda všichni všechno?“ Kontroluje nás řidič.
„Kdyby něco, tak nám to někdy doneseš,“ mávne rukou kamarád, který byl očividně tak vyčerpaný, že měl síly pouze na to, aby se někde natáhnul a usnul.
„Dobře. Jen aby ti to do tý doby nechybělo.“
„Nééé.“
Celá naše skupina se rozchází. Každý jde svou cestou, každý jde na jinou stranu. Auto zůstává nehybně stát na parkovišti.
Drnc. Drnc. Drnc. Ten kufr mě zabije! Nenávidím ten zvuk plastových koleček drncající na štěrku. Je to tak otravné a hlasité! Mám přitom pocit, že probudím všechny sousedy. Se sklopeným zrakem procházím dlouhou ulicí. Nezajímá mě, jestli se na ní během toho týdne něco změnilo. Jediné, co mě teď zajímá, je má postel. Ještě asi 300 kroků a budu doma.
Zbývají poslední schody do posledního patra. Byt číslo 17. Klíče pasují, jsem tu správně. Rychle se zuji a již jsem za prahem. Půl jedenácté a doma ticho. Není to krásné? Pořádně se nadechnu, abych ucítila vůni ticha. Jaká to sladká vůně! Lahodí jak mému nosu, tak i mým uším. Třikrát se takto nadechnu.
Kufr nechám na chodbě a sama se odklidím do koupelny. Večerní hygienu vyloženě odbydu, jen abych už byla v posteli! První doteky peřiny. První doteky toho pravého domova. Dřív než usnu, zkontroluji čas. Tři čtvrtě na jedenáct. Tak brzy! Oči se mi přesto zavírají. Ještě se stačím zamyslet. Zamyslet se nad tím, co mi tento týden přinesl. Přinesl mi sedm nezapomenutelných dní, sblížil mě se srdečnými lidmi, dokázal mi, že nepřející počasí nemůže člověku zkazit den nebo náladu, otužil mě. A Tomáš … To … má … ššš … oči se mi zavřely.
Je jedenáct hodin. V bytě číslo 17 je naprosté ticho a tma. Čím to? Léto skončilo, stmívá se dřív …
Za poslední dobu jsem se nějak moc rozečetla. Mám pořád chuť brát do ruky nějakou knížku. Teď - posledně - to padlo na Charlese Bukowského a jeho Pobryndané spisy.
... Smrt už je v našem životě skrytá." 292 stránek vynikající prózy. Mluvím o Norském dřevu od Haruki Murakamiho. Pokud zrovna nemáte co číst a máte slabost pro kvalitní knížky, popadněte legitku do knihovny a běžte si to půjčit.