Pokaždý, když v hospodě stojí řeč, dějou se dvě věci. Objedná se další pivo a já začnu vyprávět už otřepanou historku z loňský zimy. (To první má samozřejmě větší úspěch.)
Po sedmi letech jsem přemluvil Josefa, aby se mnou jel do Krkonoš lyžovat. Lépe řečeno – po sedmi letech jsem našel místo, který odpovídá podmínce tohoto všude známýho štamgasta. Co sto metrů, to hospoda. Vyrazili jsme po obědě a dorazili ještě před setměním. To neplatilo pro Josefa, který má temno před očima pořád. Hned jak jsme přijeli, vybalil(o) jsem a šlo se spát.
Vstávalo se v 8. Já se budil budíkem, Pepa pivem a rčením: „Ranní ptáče bez lahváče nikam nedoskáče.“ Co na to říct, každý je nějaký. Josef je už po ránu opilý. Dopoledne jsme tedy pro bezpečnost lyžařů zůstali na pokoji a až po abstinenčním obědu, při kterém kamarád projevoval zvláštní tiky, vyrazili běžkovat. Jak už jsem zmiňoval, co sto metrů, to hospoda. Navštívili jsme každou.
Vše bylo zatím v pořádku. Já jsem trhnul rekord v nelyžování, zatímco Pepa v počtu vypitých piv (litrů) na hodinu. 10 litrů! To je objem kravského žaludku! Všichni mu tleskali. Mně netleskal nikdo, a to jsem všechno to pivo platil. ZHRUBA po 6 hospodách jsem pijana přesvědčil, že pojedem chvíli bez zastávek. B(r)učel, ale přistoupil na to. Jeli jsme okolo půl hodiny. Sice šnečím tempem ale i přesto jsem byl na Pepu hrdý. Pepa zjevně taky, ale ani ne tak kvůli jeho sportovnímu výkonu jako spíš proto, že ani po půl hodině po té pivní náloži se mu ještě nechtělo na záchod.
Pak ovšem nastal bod zlomu. Kopec dolů. Musím přiznat, že i já jsem zahekal. Zdál se prudký, i když v mých silách by ještě byl. Bál jsem se o Josefa. Od dobytka zdědil pouze kraví žaludek, takže koňská síla mu byla cizí. I tak jsem to risknul a kamaráda pomalu vlekl po sjezdovce dolů. Ze začátku se dařilo. Po té se však Pepův pivní břich vzedmul, on ztratil rovnováhu a po břiše se řítil na mě. Vypadal jako rolba. Nestačil jsem jí uhnout. A tak se mi, stejně jako se to pořád stává Josefovi, setmělo ještě před západem slunce.
Probral jsem se jak jinak než v hospodě. První, co mě zajímalo, byly lyže. Byly na půl. Další bylo na řadě mé zdraví. Podle Pepy mi prý chyběly tekutiny. Pozval mě tedy na dvojitý rum. Pak si pamatuju jen prázdnou peněženku.
A tak nějak skončilo mé loňské běžkování s Josefem. Přesněji skončilo na horské službě, která nás ještě ten den odvezla do penzionu a upevnila mě v názoru, že Josef jako lidská rolba by byl účinnější než ta klasická.
